I. KDY SLAVÍME VELIKONOCE?
Velikonoce slavíme jako svátek připomínající vysvobození lidí z otroctví hříchu díky prolité krvi Beránka bez vady, díky smrti Božího syna Ješuy (Ježíše), která byla výkupným zaplaceným za nás. Z Bible víme, že Ješuova smrt a zmrtvýchvstání se uskutečnily ve dnech, kdy Izraelský národ slavil také Velikonoce, tj. Pesach neboli Svátek nekvašených chlebů. Svátek, při kterém si Židé připomínají, že je minula smrt díky krvi beránků a byli vysvobození z otroctví v Egyptě.
Není náhodou, že Bůh JHVH ve starověku vysvobodil Izrael a uchránil ho od smrti díky krvi beránka, a pak na přelomu letopočtu vysvobodil celé lidstvo a uchránil ho od smrti díky krvi Beránka-Ježíše, a to ve stejných dnech. Svátky Bohem ustanovené ve Staré smlouvě byly předobrazem toho, co se má naplnit v Mesiáši.
Bůh JHVH přikázal Izraelcům, aby si toto vysvobození z otroctví a smlouvu, kterou s nimi tehdy uzavřel, připomínali tím, že 14. dne měsíce nisanu obětují beránky a večer (kdy začíná 15. nisan) je budou jíst s nekvašenými chleby a hořkými bylinami. Podobně Ješua přikázal svým učedníkům, aby si vysvobození z hříchu a smrti a Novou smlouvu, kterou s nimi Bůh právě uzavíral, připomínali tím, že budou lámat chléb a pít víno.
Raní křesťané se víc než na termín 14. nisanu (první jarní úplněk) začali soustředit na první neděli po jarním úplňku, bez ohledu na to, na jaké datum připadá. Proto se v našich časech termín židovského Pesachu a křesťanských Velikonoc obvykle liší třeba i o týden. Přestože Ježíšova smrt a vzkříšení se staly během židovského Pesachu.
V našem společenství se při našem současném poznání přikláníme k tomu slavit v souladu s Písmem umučení a vzkříšení našeho Vykupitele ve dnech Pesachu. Ješua podle Janova evangelia zemřel 14. nisanu v den příprav na Pesach. A třetího dne byl vzkříšen.
Ježíš zemřel a byl vzkříšen během židovských velikonočních svátků, a tím jim dodal nový a skutečný význam pro celý svět.
II. MŮŽEME URČIT, VE KTERÝ KALENDÁŘNÍ DEN JEŽÍŠ ZEMŘEL?
Zajímavá a vzrušující je otázka, na který den můžeme stanovit Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání. Které dny – spojené s oslavou Pesachu – jsou tím výročím našeho vykoupení? Nejsme Židé, abychom slavili záchranu z otroctví v Egyptě. To jsme nebyli my, se kterými tehdy Bůh JHVH uzavřel smlouvu. Jsme učedníci Ješuy a Novou smlouvu, v níž jsme vázáni, si připomínáme průběžně lámáním chleba a pitím vína. Ale výročí dnů, kdy byl naplněn zákon a veškerá spravedlnost a kdy Stvořitel světa na sebe vzal důsledky lidské vzpoury, aby zachránil své stvoření, bychom si rádi připomínali každoročně právě v ty dny, kdy se to stalo.
A tak narážíme – jako všichni, kdo čtou Písmo – na rozpor mezi synoptickými evangelii a Janovým evangeliem ohledně časových údajů.
Že první sváteční den Pesachu, kdy se koná seder (sváteční večeře s beránkem, nekvašenými chleby a hořkými bylinami), připadá na večer po 14. nisanu (tedy na večer kdy začíná 15. nisan), víme z Bible. Bůh JHVH sám tento den určil, sám dal příkaz, že svátek bude trvat sedm dní a že slavnostní večeři budou držet všichni, i kdyby byli zrovna na cestách. Ješua se tedy nemohl splést, celý Izrael i v jeho době zahájil oslavy Pesachu večer po 14. nisanu.
Matouš, Marek a Lukáš nám nechávají zprávu, že Ješua se svými nejbližšími učedníky slavil tuto večeři v horní místnosti. Nejprve během dne poslal učedníky, aby zajistili paschu (to jest beránka obětovaného v chrámě a určeného ke slavnostní velikonoční večeři) a večer, kdy Pesach začínal, s nimi k upečenému beránkovi zasedl. U toho jim sdělil, jak toužebně si přál s nimi tohoto beránka ještě pojíst, protože nadále už ho jíst nebude, dokud nedojde k jeho naplnění v Království (Lk 22,15-16).
Jan oproti tomu vypráví, že večeře s chlebem a vínem, po které byl zatčen, bičován a umučen, se odehrála den PŘED dnem příprav na Pesach (Jan 19,14). Když tedy víme, že den příprav je 14. nisanu, aby večer mohla být slavnostní večeře, pak podle Jana ta poslední Pánova večeře, při které ho Jidáš odešel zradit, se konala den před tím. V noci po této večeři byl Ješua zatčen, dopoledne (v den příprav 14. nisanu, kdy se v chrámu obětovali velikonoční beránci) byl před Pilátem souzen a odpoledne zemřel. Bylo důležité ho uložit rychle do hrobu dřív, než večer začne slavnost Pesachu (J 19,42).
Tento rozpor v časových údajích je velice dráždivý a vyžádal si už mnoho pokusů o vysvětlení, ovšem žádný zvlášť uspokojivý. Jedno pozoruhodné vysvětlení však nabízíme v článku “Poslední večeře, nebo poslední seder?”
III. POSLEDNÍ VEČEŘE, NEBO POSLEDNÍ SEDER?
- T. Lancaster: Poslední večeře, nebo poslední seder?
https://www.bethimmanuel.org/articles/last-supper-or-last-seder
(překlad: Anna Klimešová, 2021)
Byla Ješuova poslední večeře velikonočním (pesachovým) sederem? Kterého dne vlastně Ješua zemřel?
Ješua byl objeven vzkříšený prvního dne v týdnu, tedy v neděli. Který den ale zemřel a který den v měsíci (podle biblického kalendáře) to byl? Zemřel třináctého, čtrnáctého nebo patnáctého nisanu?
Může se to zdát jako zbytečné šťourání, ale každoročně kolem Velikonoc kolem toho znovu vyvstávají otázky. Křesťany zajímá, jak příběh smrti a vzkříšení Mesiáše ladí s biblickým kalendářem a svátkem Pesach.
Ta nejasnost vyvstává kvůli rozporu mezi tím, jak Janovo evangelium a synoptická evangelia Matouše, Marka a Lukáše vyprávějí příběh poslední večeře a ukřižování. Někteří biblisté se snaží tento rozpor zahladit, přikrýt (“není důležité kdy, ale že vůbec Kristus zemřel a vstal”), ale to nijak k řešení nepomáhá.
JANOVA CHRONOLOGIE
V evangeliu podle Jana Ješua jedl poslední večeři večer PŘED obětováním velikonočních beránků (pascha). Jinými slovy poslední večeře se odehrála 24h před tím, než Židé zasedli k pesachovému sederu, tedy ke slavnostní večeři, při které se jedl beránek (pascha), nekvašené chleby a hořké byliny. Ukřižován byl příštího dne, kdy se souběžně v Chrámu obětovali velikonoční beránci pro nadcházející seder. Toho večera při západu slunce začínal svatý den sabat (Jom Tov), to je první den týdenního svátku Pesach. Jan z Arimatie a Nikodém zavírali Ješuův hrob, když Jom Tov 15. nisanu začínal, právě v čase, kdy už všichni zasedali k jídlu pesachového sederu. Z toho vyplývá, že poslední večeře Páně popsaná u Jana (13. – 17. kap) není seder. Pesach je zde zmíněn ve verši 13:1 ve spojení “před svátkem nekvašených chlebů”.
SYNOPTICKÁ CHRONOLOGIE
Evangelia podle Matouše, Marka a Lukáše vypráví zcela odlišný příběh. Podle Jana je před Velikonocemi, ale podle nich už Pesach probíhá. V těchto evangeliích Ješua posílá dva učedníky, aby obětovali velikonočního beránka a připravili horní místnost pro pesachový seder. Je tedy 14. nisanu. Toho večera při západu slunce začíná 15. nisan a s ním sedmidenní svátek Pesach, zahájený slavnostní večeří (seder). Jom Tov (první sváteční den) už začal, když se všichni uvelebili k hostině. Ješua říká: “Toužebně jsem si přál s vámi jíst tuto paschu (velikonočního beránka).” Synoptická evangelia přímo označují poslední večeři za sederovou večeři.
Synoptické vyprávění tedy předkládá, že zvláštní sabat – první den svátku Pesach, Jom Tov 15. nisanu – už začal a že Poslední večeře je seder. Pak tedy ovšem byl také Ješua na sabat Jom Tov zajat, byl na sabat Jom Tov vyslýchán veleknězem, byl na sabat Jom Tov odveden k Pilátovi, vyměněn za Barabáše, byl na sabat Jom Tov ukřižován, sejmut z kříže a na sabat Jom Tov ho připravili k pohřbu. K tomu ještě na sabat Jom Tov člen Sanhedrinu (velerady) Josef z Arimatie zakoupil potřeby k pohřbu. A po té, co je uzavřen hrob, začíná druhý den Pesachu, na který zrovna připadla sobota, tedy každotýdenní sabat. (pozn. překldatele: Musíme si uvědomit, že sabat je Bohem přikázaný den odpočinku. Nezdá se pravděpodobné, že by religiózní Židé, kněží a členové Sanhedrin takto významně porušovali Bohem přikázaný sabat.)
POKUSY O ŘEŠENÍ
Učenci si nad tímto rozporem lámou hlavy po staletí. Mnoho biblistů už učinilo statečné pokusy sladit Janovu verzi událostí se synoptickými evangelii. A mnoho biblistů už tento úkol opustilo a smířilo se s konstatováním, že Jan zkrátka vypráví ten příběh jinak než ostatní. Ale to je nuda. Pojďme se raději podívat, jak se lidé pokoušeli tento problém uhladit.
Raymond Brown ve svém rozsáhlém díle Smrt Mesiáše shrnuje a třídí rozmanité pokusy o vysvětlení a sladění tohoto rozporu. Pokusy o sladění jdou cestou přerovnání posloupnosti událostí. Tyto přístupy obvykle akceptují synoptickou verzi a pokouší se Janovu dosadit a sladit, ovšem musejí kvůli tomu ignorovat nebo zpochybnit pasáže jako Jan 18:28, které sdělují, že když stál Pán před Pilátem, kněží nechtěli do Praetoria vstoupit, aby se rituálně neznečistili a mohli tak večer jíst velikonočního beránka. Jinými slovy seder se zatím neodehrál a měl nastat toho večera.
Jedna teorie říká, že Galilejci slavili Pesach o den dříve než Judejci. Možná, že se v Pánově době slavil začátek Pesachu dva dny, jako tomu je nyní v době diaspory. Pokud ano, pak Židé i v době Chrámu slavili dva za sebou jdoucí sedery. Tato teorie však nenachází žádnou oporu v rabínské literatuře nebo židovské historii. Nemá oporu v realitě a nikdo by s ní vůbec nepřišel, pokud by nebylo potřeba vymyslet něco, co by sladilo rozpor v evangeliích.
Jiná teorie tvrdí, že synoptická evangelia vlastně nepopisují pesachovou večeři (seder), ale zvláštní jídlo připravované pro další den na Pesach. Ale už pouhé čtení evangelia tuto interpretaci vyvrací:
Marek 14:12 Prvního dne nekvašených chlebů když obětovali velikonočního beránka, řekli jeho učedníci: “Kam chceš, abychom odešli a připravili ti k jídlu velikonočního beránka?”
Matouš 26:18 On pak řekl: “Jdete do města k jistému člověku a řekněte mu: Učitel říká – Můj čas je blízko, budu u tebe se svými učedníky slavit velikonočního beránka.”
Lukáš 22:15 Řekl jim: “Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto (velikonočního) beránka dříve než budu trpět.”
V každém z těchto veršů “velikonoční beránek” a “beránek” znamenají konkrétně pesachovou oběť, právě to jehňátko, které mohlo být obětováno jedině 14. nisanu a mohlo být snědeno jedině večer, když začínal Jom Tov 15. nisanu. Podle těchto tří evangelií Ješua řekl učedníkům, aby šli do Chrámu, obětovali jehně jako pesachovou oběť, opekli ho a připravili v horní místnosti. Pán a jeho učedníci jedli toho večera víc než jen chleba a víno, jedli maso pesachové obětiny.
A pak je tu populární teorie, která vysvětluje, že Ješua a učedníci přijali solární kalendář kumránské komunity, který v té době používali Esejci. Tento kalendář je nezávislý na lunárním kalendáři a umísťuje pesachový Jom Tov každý rok na středu. Podle esejského kalendáře by se seder konal ve čtvrtek večer. Ti, co prosazují tuto teorii, tvrdí, že Ješua s učedníky slavili pesachový seder v domě Esejce několik dní před tím, než byl Pesach normálně slaven ostatními Židy. Někteří zachází až tak daleko, že tvrdí, že Ješua sám byl Esejec.
Většina biblistů platnost tohoto vysvětlení odmítla. Vyžadovalo by odstup několika dní mezi zajetím v Getsemane a ukřižováním, čemuž evangelia naprosto neodpovídají. Také by to vyžadovalo přijmout, že Ješua používal esejský kalendář, což je naprosto mimo s tím, co víme o jeho charakteru i charakteru jeho učedníků.
DŮKAZY PRO JANOVU CHRONOLOGII
Raymond Brown zkoumal vnitřní validitu (důvěryhodnost a platnost plynoucí z vnitřní soudržnosti textu) evangelií, aby zjistil, který ze záznamů je důvěryhodnější. Dospěl k tomu, že chronologie Janova evangelia lépe odpovídá vnějším důkazům. V příběhu Matouše, Marka a Lukáše nachází jistá problémová místa, kvůli kterým je těžké přijmout, že se to všechno mohlo odehrát na Jom Tov, který je pro Židy svátečním sabatem, přikázaným svatým dnem odpočinku. Nahlédnuto optikou historie je prakticky nemožné, aby nábožensky oddaní Židé prvního století (i kdyby to byli Saduceové) vedli výslech, soud a účastnili se římského soudu na Jom Tov. Nemluvě o tom, že by Josef z Arimatie měl nakupovat pohřební plátno na Jom Tov.
Externí validita (tj. platnost plynoucí ze souladu a soudržnosti textu s jinými relevantními texty) také podporuje Janovu verzi. Apokryfní evangelium podle Petra vypráví příběh soudního procesu a smrti Pána. Petrovo evangelium nesplnilo nároky, aby se stalo kanonickou součástí Bible. Patrně bylo napsáno na konci druhého století a jeho většina byla objevena v roce 1886. Petrovo evangelium neplatí jako historicky spolehlivý zdroj, ale rozhodně nám ukazuje, jak byla posloupnost událostí pašijového týdne nahlížena církví 2. století. Zaznamenává rozhovor mezi Pilátem a Herodem Antipasem, v němž je ukřižování Pána jasně určeno na pesachový večer.
Když se [Josef z Arimatie] dozvěděl, že se ho chystají ukřižovat, přišel k Pilátovi a požádal ho o Pánovo tělo k pohřbu. Pilát vzkázal Herodovi a vyžádal tělo. Herodes řekl: Bratře Piláte, i kdyby si ho nikdo nevyžádal, pohřbili bychom ho, protože nadchází Sabatový soumrak. Neboť je psáno v Zákoně, že slunce nesmí zapadnout nad tím, kdo byl zabit. A odevzdal ho lidem před jejich Svátkem nekvašených chlebů. (3-5)
Podle tohoto zdroje se poprava konala na Erev Sabat, v předvečer svátku Pesach, tedy 14. nisanu.
Druhý příklad k externí validaci pochází z Talmudu, z traktátu Sanhedrin (43a), kde se říká: “Na večer Pesachu Ješu byl pověšen … byl pověšen na večer pesachový.” Jeden rukopis Talmudu dokonce říká: “Na Erev Sabat a Erev Pesach Ješu byl pověšen.” Talmud není o nic spolehlivější jako historický zdroj než evangelium podle Petra, ale ukazuje nám, jak se události vyprávěly a jak je chápala (a v paměti uchovávala) židovská komunita.
(Pozn. překladatele: Jméno “Ješu” namísto “Ješua” je dodnes Židy udržovaná manipulace s Pánovým jménem, která má za cíl změnit jeho význam, aby v jeho jménu Židé nemuseli slyšet a konfrontovat jeho význam – “Boží spása”.)
Pokud chronologický údaj v těchto zdrojích je správný a pokud Jan je správně, pak se zdá, že Ješua nemohl slavit se svými učedníky seder večer před tím, než zemřel.
AKADEMICKÁ ODPOVĚĎ
Raymond Brown a mnoho dalších biblistů, kteří se tím zabývali, doporučuje opustit verzi synoptických evangelií. Jinými slovy Ješua nemohl mít s učedníky seder a synoptická evangelia to uvádí mylně.
Na příklad Biblical Archaeology Review, Bible History Daily for April 11, 2014 předkládá důkladný článek na toto téma. Jonathan Klawans jej nazval “Byla Ježíšova poslední večeře seder?” A podobně jako Brown i Klawans zkoumá důkazy a dospívá k závěru, že bychom se měli přiklonit k Janově chronologii, protože synoptická verze zkrátka nedává smysl. Akademický svět je tedy více méně připraven se Posledního sederu, prezentovaného Markem, Matoušem a Lukášem pustit.
LICHTENSTEINOVA ODPOVĚĎ
Jenomže tohle akademické řešení nám mesiánským Židům nestačí. Nemůžeme jen tak zahodit svědectví tří evangelií. Naštěstí ale nemusíme zavrhnout ani synoptickou, ani Janovu verzi.
Hebrejský komentář k evangeliím Rabiho Jechiela Tzvi Lichtensteina z 19. století nabízí sladění obou verzí, aniž bychom museli kterékoli z nich ubližovat. Jeho vysvětlení je spekulativní, ovšem zakládá je na solidních židovských zdrojích a ukazuje, jak se to mohlo stát (a minimálně jednou v historii skutečně stalo), že byly dva pesachové večery za sebou. Možná právě v ten rok, kdy Pán zemřel.
Nicméně Lichtensteinovo vysvětlení je poměrně technické a vyžaduje od čtenáře dobrou znalost v oblasti židovského kalendáře, jak funguje, jak se určuje a jak do něj patří svátky. Upřímně, jeho vysvětlení je možná mimo záběr většiny čtenářů Bible. Ti, kteří by ho rádi prostudovali do detailu, mohou najít celou Lichtensteinovu rozpravu a argumentaci důkazů v mém vlastním komentáři k evangeliím, v Chronicles of the Messiah.
Lichtenstein vysvětluje, že za dnů Pána probíhala debata mezi Farizeji a Saduceji o tom, jak nahlížet Pesach. Debata se točila kolem Počítání omeru, to jest stanovení dne, kterým obětováním prvotin z ječmene začíná odpočet 49 dnů do svátku Šavuot, Letnic. Tóra říká, že kněží mají obětovat prvotiny z ječmene “dne po Sabatu” Svátku nekvašených chlebů, ale Tóra nespecifikuje, co tím “dnem po sabatu” míní (Leviticus 23:11). Znamená to den po Yom Tov svátku Pesach, anebo dne po týdenním sabatu, který každý rok do pesachového týdne někam připadá?
Farizeové říkali, že to znamená 16. nisan, tedy den po Yom Tov. Saduceové říkali, že to znamená neděli, den po týdenním sabatu (Shabbat Chol HaMo’ed). Farizeové vždy tento typ sporů vyhrávali, protože za sebou měli silnou tradici a názory populární v lidu, tedy podporovaly je masy.
Kdykoli kněží ze Saduceů zkoušeli provádět věci saducejským způsobe, lidé se bouřili. Trvali na tradičních způsobech. Doslova nutili Saduceje, aby se přizpůsobili farizejské tradici.
V těch dnech Sanhedrin (židovská Velerada) určoval začátek nového měsíce (novoluní) pečlivým pozorováním měsíce. Pozorovatelé k tomu určení podávali Sanhedrinu zprávy a Sanhedrin vyhlašoval, že nový měsíc začal.
Lichtenstein říká, že v roce, kdy zemřel náš Pán, musel připadnout 14. nisan (Erev Pesach) na čtvrtek. Je toho názoru, že Saduceové tehdy najali falešné pozorovatele, aby ustanovili nový měsíc o jeden den později. Úplatky ovlivnili Snahedrin, aby zdržel vyhlášení nového měsíce o jeden den, čímž dosáhli toho, že Erev Pesach (14. nisan) připadl toho roku na pátek. A tím pádem Jom Tov Pesachu (15. nisan) připadl na týdenní sabat (sobotu).
Proč by to dělali? Protože tím se vlk nažral a koza zůstala celá. Mohli počítat Omer a slavit Letnice tak, jak chtěli, protože sabat Jom Tov a týdenní sabat připadly na stejný den, takže naplnili farizejské požadavky a současně i své vlastní. Takto přiměli celý lid – pro tento rok – aby slavil Šavuot (Letnice) v den, který věřili, že je správný, Bohem přikázaný. Přirozeně ale někteří lidé odmítli tento trik a drželi Pesach o den dříve. Většina však postupovala podel rozhodnutí Velerady.
Co udělal náš Pán? Lichtenstein spekuluje, že Ješua – protože věděl, že už nebude moci držet seder se svými učedníky následujícího večera – využil té skutečnosti, že někteří farizejové drželi Pesach o den dřív, podle vlastního pozorování nového měsíce. Ješua se uchýlil do domu někoho, kdo to takto udělal, aby mohl s učedníky jíst pesachovou oběť, a to o den dřív než většina národa a dřív než by trpěl: “Neboť jsem žádostivě toužil jíst s vámi tuto paschu (velikonočního beránka) dříve, než budu trpět.” (Lukáš 22:15)
Lichtenstein poukazuje na to, že řádný postup vyžadoval, aby jednotlivci následovali většinu a podřídili se autoritám, které stanovují židovský kalendář. Ješua a jeho učedníci zcela jistě používali většinový kalendář a autoritu Sanhedrinu při jiných svátcích. Při této příležitosti však něměl jinou možnost, jak s učedníky ještě držet seder. Připojil se k farizejům, kteří měli seder o den dřív, než jen nechali prohlásit saducejové. Problém s kalendářem toho roku umožnil, že to bylo přípustné, a mnoho Izraelců to tak také udělalo.
Lichtenstein píše:
“Ješua to udělal oprávněně, protože podle zásad farizeů byly oba tyto dny platné jako svaté dny, protože posvěcení poutních svátků záviselo jednak na radě a jednak na lidu Izraele; neboť to je Izrael, kdo posvěcuje časy. I když se mýlí nebo jednají opovážlivě, den je stále svatý – jak uvádím výše – a Ješuovi učedníci to chápali. Jen proto, že se blížila jeho hodina a chtěl splnit přikázání Pesachu, připojil se k této frakci, aby pátý den večer jedl svůj Pesach. Kdyby toho nebylo, čekal by s většinou Izraele až na další den. Proto se domnívám, že si jeho učedníci představovali, že žádá Jidáše, aby koupil věci potřebné ke svátku, jak se to jeví v Janovi 13:29. Hlavní svátek byl pro většinu Izraele následující den večer.
Zdá se, že božská Prozřetelnost předvídala, že v roce Ješuovy smrti se to v Izraeli stane takto, aby Mistr jedl se svými učedníky paschu (beránka) a připravil „jídlo na svatý večer“ a současně aby byl zabit v předvečer Pesachu, čímž se sám stane pravým pesachovým beránkem, jak píše Pavel v 1. Korintským 5:7 a Jan ve svém evangeliu v 19:36″ (Lichtenstein, Commentary on the New Testament, on Matthew 26:18)
Svou teorii Lichtenstein opírá o Talmud, který popisuje, jak jednou (jedinkrát) Saduceové podplatili pozorovatele novoluní, aby dosáhli pozměnění datumu Pesachu. Lichtenstein říká, že podrobnější vysvětlení této události se nachází u Rašiho a Tosafota, a pokud vás to zajímá, můžete tuto argumentaci hlouběji nastudovat v Chronicles of the Messiah.
ZÁVĚR
Díky machinacím Sanhedrinu ovládanému Saduceji bylo Izraelské obyvatelstvo toho roku rozděleno. Většina lidí se držela kalendáře podle rozhodnutí Sanhedrinu, jak k tomu instruuje Tóra, ale někteří Farizeové odmítli. Drželi Pesach podle vlastního pozorování měsíce a oprávnění získali na základě druhé instrukce z Tóry, že den posvěcuje (tj. činí svátkem) lid. Synoptická evagelia popisují minoritní farizejskou chronologii, zatímco Jan referuje o většinově přijaté chronologii schválené (saducejským) Sanhedrinem.
Lichtensteinovo vysvětlení není neprůstřelné, ale je to nejrozumnější vysvětlení, které jsem kdy slyšel, a myslím, že jsem je už slyšel snad všechny. Je to jediné z vysvětelní, které má podporu jak v rabínské literatuře, tak ve všech čtyřech evangeliích. Vysvětlení rabiho Lichtensteina spojuje Matouše, Marka, Lukáše a Jana, takže nemusíme zahazovat svědectví žádného z nich. Umožňuje nám přijmout, že Ješua držel pesachový seder se svými učeníky jen pár hodin před tím, než k němu toho roku zasedla většina lidí z Izraele.
Toto má své důsledky pro to, jak mohou pojímat svátky Pesach mesiánští Židé. Můžeme držet seder se vzpomínkou na Pána, jak nás sám instruoval. Můžeme to dělat na běžný sederový večer spolu se zbytkem židovského národa, ale měli bychom si být vědomi, že v roce, kdy zemřel, držel Pán svůj poslední seder o večer dříve než většina lidí. Byla to výjimka, ne běžný způsob.
Záleží na tom? Domnívám se, že ano. Záleží na tom, protože je v sázce jednotnost a spolehlivost evangelií. Záleží na tom, protože náš Pán nám řekl: “Čiňte to na mou památku.”