10 otázek “novorozence” v Kristu

ODPOVĚĎ:

Kdepak, žádný trest. To je stav. Představ si, jako když dětem řekneš: Když sáhneš na tu rozpálenou plotnu, v tu chvíli se ti spálí prsty. A děcko jde a sáhne si. A v tu chvíli se mu spálí prsty. Potrestala jsi ho tou spáleninou?

Být v Bohu je stav, kde proudí život a požehnání. Být mimo Boha znamená být mimo život a mimo požehnání. Tedy ve smrti a v prokletí. To není žádný druhý pól, nepohybujeme se na škále mezi dobrem a zlem. Je jen dobro – Bůh – a nebýt v Něm, znamená být mimo. Není nic mezi tím, není nic napůl. Ježíš říká: Kdo není se mnou je proti mě. Kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje. Nelze být neutrální, nelze mít jinou pozici a nelze být tak trochu. Buď jsi in, nebo nejsi. To není trest, to je fakt, to je stav.

Člověk se dobrovolně navzdory jasnému Božímu vysvětlení, co se stane, rozhodl odejít od Boha. Postavit se mimo něj. Z bytí do nebytí, z života do smrti, ze synovství do otroctví. To udělal člověk, to člověku neudělal Bůh. Je tedy zcela irelevantní mluvit o trestu…

Fascinující na tom je, že Bůh měl záchranu připravenou předem. A díky dokonalosti té záchrany nakonec člověk v Kristu (nové stvoření) skutečně je jako Bůh – zná dobré i zlé, a přesto zůstává spravedlivý, protože má spravedlnost Kristovu…

ODPOVĚĎ:

Je super číst Bibli od začátku, ovšem klíč k tomu, co čteme o minulosti, je v tom, co se naplnilo v Ježíši. Ve Staré smlouvě jsou předobrazy a zaslíbení, v Ježíši je skutečnost a naplnění. To, jaký Bůh ve skutečnosti je, také vidíme nejlépe až na Kristu. On byl viditelný obraz neviditelného Boha. A nedělal a neříkal nic jiného, než co viděl dělat a říkat Otce. I to, že je Bůh Otec jsme se dozvěděli důkladně až od Ježíše. Čili i soudy, které čteš v Genesis, ještě před smlouvou s Abrahamem, jsou jednak skutečné události a jednak současně předobrazy, učí nás, co se stalo se světem kvůli hříchu a jak neslučitelné je to s Boží svatostí.

Mnoho věcí ze Staré smlouvy je v Nové smlouvě vysvětleno a ten, kdo se začíná teprve orientovat, by si mohl zbytečně lámat hlavu s tím, jak Božímu jednání zachycenému ve Staré smlouvě rozumět – např. Abrahamovo obětování Izáka atd. Je lepší být v Nové smlouvě a teprve v jejím světle se ohlížet do té staré a nechávat si dojít souvislosti.

Doba Noe je např. v evangeliích připomínaná jako ukázka, jak budou vypadat poslední časy, kdy už nikdo nebude věřit na Boží zásah do světa, budou žít bezbožně, jakoby Boha nebylo, a proto je druhý příchod Ježíše zastihne zcela nepřipravené, přestože informace o tom, že Bůh je a co se chystá, jsou dostupné celá léta. Noe za ta léta, kdy stavěl archu, taky jasně dával zprávu o tom, co se chystá.

A další důležitý předobraz té události je v tom, jak moc si Bůh cení toho, že mu věříme:

List Židům 11:7 “Vírou dostal Noe pokyn ohledně toho, co ještě nebylo vidět, a v bázni Boží připravil koráb k záchraně svého domu. Skrze svou víru odsoudil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je na základě víry.”

I my jsme svou spravedlnost získali na základě víry – uvěřili jsme Bohu, že nás v Ježíši zachránil a že jeho oběť je dostatečná a že jsme v jeho vzkříšení dědici nového a věčného života.

Bůh si tak moc cení toho, že mu věříme, protože to je ten základní Adamův hřích – přestal věřit svému Stvořiteli, a místo toho začal věřit Protivníkovi.

A přitom Bůh je pravda! Ježíš říká: Já jsem ta cesta, pravda i život. A jeho Duch je Duch pravdy, který nás uvádí do veškeré pravdy. Takže jestli někomu věřit, tak jedině jemu.

Potopa je také obrazem křtu ve vodě, ale o tom zase jindy…

ODPOVĚĎ:

Ano, evangelium doslova znamená dobrá zpráva. Je to dobrá zpráva o tom, že v Ježíši je dokonalé výkupné, které platí za naše hříchy, takže každý, kdo to přijme, smí svobodně přistupovat k Bohu, získává jeho spravedlnost, vítězství na smrtí a všemi skutky ďábla. Je to milost dostupná všem. Dnes žijeme v době, kdy o Ježíši už vědí opravdu všechny národy. Mimochodem Indiánům v Kanadě přinesli evangelium Moraváci (Moravští bratři), a podle nich si kmeny, které od nich přijaly křesťanství, dodnes říkají Moravští indiáni…

ODPOVĚĎ:

Bible je Písmo. Je to Boží slovo, které lidé dostali, aby poznali pravdu o Bohu, o připravené záchraně, a nebyli vydaní napospas lžím a aby poznali Mesiáše, toho zaslíbeného Božího pomazaného, který má zachránit Izrael a svět. Ježíš, když poprvé vystoupil na veřejnosti, četl v synagoze z proroka Izaiáše (toho taky najdeš v Bibli) tu část, kde Bůh (ústy Izaiáše) mluví o Mesiáši. Ježíš tedy četl to, co platí o něm samotném:

Lk 4:18 “Pánův Duch je na mě, protože mne pomazal, abych zvěstoval evangelium chudým; poslal mne vyhlásit zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku, propustit zlomené na svobodu, vyhlásit rok Hospodinovy přízně.”

Jistě tedy citovali z Písem to, co vyhlašovalo Boží záchranu a spásu pro Izrael a co ukazovalo na Mesiáše, aby lidi byli připravení ho poznat…

ODPOVĚĎ:

Souhlasím s tebou. V 1. listě Jana v první kapitole čteme (1J 1:9): “Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti.”

Hřích působí bolest a smrt. Proto můžeme vidět i ty bolavé důsledky toho, když hřeší ten, kdo je už Ježíšovou krví ospravedlněný, např. muž vůči manželce. My jsme ale volaní ke svatosti (“Buďte svatí jako já jsem svatý” 1. Petrův 1:16) a Ježíš udělal všechno, co je potřeba, abychom byli svatí, a teď nás vyučuje skrz svoje slovo (Bibli) a skrze Ducha, jak tu svatost žít. A tak nám například svědomí nebo vnitřní neklid říkají, že tohle, co teď dělám, není ok. Přesto to stejně udělám. Vznikne hřích a tento hřích má nějaké nemilé dopady na můj život a třeba i na život jiných lidí. Ale protože jsem jednou provždy ospravedlněná před Bohem Ježíšovou krví, tento hřích mě neoddělí od Jeho lásky, ani nezpůsobí, že ztratím spásu a věčný život. Co ovšem způsobí, je podělaný život tady na zemi a překážky na mé straně, které cítím ve vztahu k Bohu – stud, výčitky, sebe-odsuzování, skrývání se před Bohem, vyhýbání se mu atd. Vůbec nežiju z milosti a požehnání, které mi Bůh dal, místo toho žiju v poušti, kde ale vůbec nemusím být.

Ovšem bydlí ve mně Boží Duch, a ten ke mně promlouvá, miluje mě, chce abych žila z té milosti a požehnání, ne abych žila na poušti, a tak mě začne upozorňovat na hřích a lákat, abych se s ním vyrovnala. A tak může nastat pokání – to je to, co výše cituji z Janova listu – vyznám hřích a věřím, že “on je věrný a spravedlivý, aby mně odpustil a očistil mě od KAŽDÉ – tedy i této – nepravosti”. A hotovo. Pokud se opět dostaví nějaký pocit výčitek nebo studu, okamžitě je vyženu vděčností Ježíši, že mě od toho už očistil, že mi úplně odpustil, a že můžu jít dál čistá, svatá, spravedlivá. Pokud jsem se provinila vůči někomu, povede mě pravděpodobně Boží duch k tomu, abych se s tím člověkem vypořádala – omluvila se, případě nahradila ztrátu. A opět – tím to končí, už není vůbec důvod se k tomu vracet.

Kdo jsem já, abych si vinu držela a dál se jí užírala, když svatý Bůh mi ji odpustil? V Bibli se mluví o tom, že se nemáme jako pes vracet ke svým zvratkům. Ke svým špatnostem už se nevracím – ani je nedělám, ani o nich nepřemýšlím, ani si je nevyčítám, když jsem je už vyznala a přijala odpuštění.

Pokání není jen lítost. Je to postup: lítost – vyznání – přijetí odpuštění – poznání Božího přístupu k věci (proměna mysli) – odvrácení se od toho, co jsem dělala – vděčnost. A šmitec.

ODPOVĚĎ:

To vnímáš velmi správně. V Bibli se píše, že Bůh slíbil veškerou moc nepřítele složit Ježíši k nohám, zatímco on bude sedět po Jeho pravici (Matouš 22:44, Marek 12:36, Lukáš 20:43, Skutky 2:35, Židům 1:13 a 10:13) – a to se děje teď. Ježíš udělal všechno proto, aby v nás a skrze nás v Jeho moci a jeho jméně mohla být veškerá moc nepřítele složená k jeho nohám. (V Lukášovi 10:19 Ježíš říká svým učedníkům ještě PŘED TÍM, než byli spasení a učinění novým stvořením: “Dal jsem vám pravomoc šlapat po hadech a štírech, i nad veškerou silou Nepřítele, a naprosto nic vám neublíží.”)

My – církev, nové stvoření – jsme teď tělo Kristovo, takže je veškerá moc nepřítele slíbena složit i pod naše nohy.

Jak na to?

Satan má jedinou zbraň – lež. Když znám Boží slovo, když znám pravdu toho, co se v Ježíši stalo, mám kompletní zbroj, kterou žádný satanův útok nepronikne. Pokud proniká, znamená to, že mám mezery ve vztahu s Bohem – že potřebuji víc poznat jeho lásku, znát skutečnost a pravý stav věcí, jak je popsán v Písmu, a podle něj začít smýšlet. My už nesmýšlíme tělesně, polidsku, podle lidské moudrosti, ale duchovně, božím způsobem, podle Jeho moudrosti. Říká satan “jdi, bude to slast”? Já řeknu “trhni si! u Otce mám lepší věci!”

Žijeme v posledních časech – satan je poražen od vzkříšení Ježíše a snaží se napáchat co nejvíc škody, než to Pánbůh všecko zabalí. Čím víc se množí nepravost, tím víc se taky množí Boží milost – to je naše mise. My jsme už zachránění, nemáme naprosto co ztratit. Jsme milovaní, máme domov, máme život, máme budoucnost. Ale lidi kolem nás směřují do záhuby, oklamaní Lhářem. A tam můžeme svědčit o milosti, kterou má Bůh i pro ně. Když uvěří, bude jim hodně odpuštěno, vylije se mnoho milosti, Boží království se rozšíří… Je to nádhera. My nehledíme na zlo kolem sebe s úzkostí a vzdycháním, ale s nadšením, protože čím větší tma, tím menší světýlko stačí, aby tmou zářilo. A ty jsi to světlo! Ježíš v tobě je to světlo! On řekl “Vy jste světlo světa! nemůže se skrýt město ležící na hoře”! Ty a já a ostatní bratři a sestry jsme to město ležící na hoře, které je z dálky vidět, naše světlo svítí v temnotě do životů lidí. Tolik může být zachráněno!

To je pecka !

ODPOVĚĎ:

Klíčové je dozvídat se (z Písma a z osobního vztahu s Otcem), kdo jsme. Naše identita v Kristu je klíčová. My jsme boží stavba a stavba se staví od základu. Základ, který už byl položen je Ježíš – jeho dílo, které nás navždycky postavilo do úplně jiného postavení než jsme dosud byli. Byli jsme sirotci, jsme děti boží. Byli jsme mrtví ve svých vinách, jsme navěky živí Bohu a spravedliví. Byli jsme vdovy a jsme nevěsta. Jsme svatý národ, jsme královské kněžstvo. Jsme králové a Ježíš je naše hlava – Král králů. Jsme kněží a Ježíš je náš velekněz. Jsme světla světa a Bůh je Otec světel. Jsme dědicové božího království a byli jsme obdaření veškerým duchovním požehnáním v nebi. Atd. atd. atd.

Už nejsme pod zákonem hříchu a smrti a hřích nad námi už nepanuje! To neznamená, že nemůžeme hřích spáchat, ale už nad námi nepanuje. Duch mě z hříchu usvědčí, já ho vyznám, on je věrný a spravedlivý, odpustí mi a očistí od každé nepravosti. Tečka. To je pro satana neproniknutelné, nemá šanci. Na satanovu snahu se už díváme úplně z jiné strany. Vzor je Ježíš: Co dělal Ježíš, když satan útočil na něj? Začal se bát o semínka božího slova ve své hlavě, aby mu je satan nesebral?

Ježíš v nás je dobrá půda, ve které boží slovo klíčí a přináší hojnou úrodu – u někoho desetinásobnou, u někoho stonásobnou. A my máme poznávat Otce a to kým jsme jako jeho děti, protože pak jsme zakořenění a upevnění v Kristově lásce, a když přijdou satanovy pokusy zpochybnit naše spasení, zpochybnit naše synovství, zpochybnit naši spravedlnost atd. atd., můžeme ho rovnou odrovnat tím, že budeme hned Otce chválit za to, co o nás platí! A platí to, protože On to řekl. Bez ohledu na to, jestli to cítím nebo necítím. My máme chodit vírou, ne pocity. Útočí na mě myšlenky, že nejsem dost dobrá? Že jsem hříšná, i když už jsem se mnohokrát kála a prosila za odpuštění? Že nejsem dost silná nebo dost výkonná nebo kdo ví co? Tak rovnou odpovídám děkovnou modlitbou za to, co o mě říká můj Otec: Děkuju ti Tatínku nebeský, že jsi mě oblékl do svojí spravedlnosti. Děkuji, že jsi mi všechno odpustil a že jsi pevnou skálou pod mýma nohama. Děkuji, že mě nikdy neopustíš a nezanecháš. Že jsi mě korunoval svou milostí, že jsi ze mě udělal světlo světu. Že sis ve mně udělal svůj domov! Kdo jsem já, abych se tomu bránila, vždyť ty sis vybral mě, ne já tebe, ty ses u mě zabydlel, očistil sis mě, aby tvůj svatý Duch ve mně mohl bydlet! Aleluja, chválím tě Otče za tu velikou milost a věrnost. Chválím tě a děkuju, že svých darů nelituješ a svoje sliby nikdy nebereš zpátky!

Atd. atd. atd. = na útok zla reaguji chválou Bohu, založenou na Jeho slovu.

Jen si to představ: Satan tě zmáčkne, a místo kvílení nebo sebe-mrskačství nebo výčitek z tebe vyjde chvála! Věř mi, že to zkusí jen párkrát a pak už si to pěkně rozmyslí. Nemá zapotřebí, aby byl Bůh chválen a vyvyšován při jeho akcích…

A pak je tu ještě jedna věc. Někdy se lidi na satana vymlouvají, a přitom to není satan, kdo je svádí a útočí, ale jejich vlastní tělo a neproměněná mysl. Nevědí, kdo jsou v Bohu, kým byli učiněni, kdo jsou jako Boží děti, synové a dcery živého Boha, králové a kněží a tak se míto toho chovají jako chudáci, jako ne-mocní, bez mocní, ubozí, žebráci, sirotci… To nepíšu jako obvinění, ale jako vysvětlení. Takové lidi je potřeba povzbudit – ukázat jim na Ježíše a na jejich vzácnost – vždyť oni jsou ta perla, za kterou znalec perel dal všechno, co měl, aby ji získal.

ODPOVĚĎ:

Domnívám se, že dokud není člověk jasně upevněn v tom, co je pravda, neměl by se příliš zabývat věcmi, které pravdu napodobují. Boží duch nás uvádí do veškeré pravdy, a tak se nám postupně zpřesňuje vnímání, protože jeho slovo je jako dvousečný meč, který jde na rozhraní morku a kosti, duše a ducha, tedy entit, které snad ani rozdělit nejdou, a přesto Boží slovo a Duch to dokáží. Čím víc se od Boha učíš, tím jasněji vidíš a nenecháš se obelhat. Protivník (satan) je plagiátor, napodobitel (ne tvůrce!) a lhář. Přimíchává kapky jedu do pravých věcí. Ze začátku nemusíme vnímat tak jasně, asi jako některou pachuť ve víně může rozeznat až ten, kdo má vycvičené smysly, a tak i skupinka prima lidí, kde se mluví o lásce a odpouštění, nám může přijít fajn a bohulibá. Ale o slovech to není, je to o duchu. Člověk, který má Slovem a Duchem smysly vybroušené (snadno) zjistí, že tohle povídání o lásce není to pravé, že to není v Božím duchu.

Když se znovuzrodí někdo, kdo se zabýval jinými duchovními věcmi (jóga, tai-či, kineziologie, Bachovy esence, atd. atd.) je víc než vhodné, aby naprosto všeho nechal, dokud se neupevní ve své nové identitě a nezbystří se ve vnímání “kompasu” Ducha svatého v sobě. Protože jinak je to jakoby nechával stále pootevřeno lži (Lháři, tomu Zlému) a jakoby chtěl integrovat oba světy dohromady. Ale to nejde. Je psáno: Co má společného spravedlnost s nepravostí a světlo se tmou a Kristus s Belialem (se satanem)? Není možná žádná integrace. Když někdo nechává pootevřeno, satan pořád poleze a bude toho člověk bít. Bude o oblbovat, obelhávat, držet stranou od požehnání a od těch skutků, které Bůh předem připravil, abychom do nich vstupovali.

ODPOVĚĎ:

Mesiáš (Boží pomazaný, který má zachránit Izrael) byl předpovězen proroky a bylo o něm řečena spousta věcí – většina knih Staré smlouvy (žalmy, proroctví a události z dějin Izraele) vypovídají o Mesiáši. Všechno, co pak Ježíš dělal a co se dělo kolem něj, naplňovalo ty předpovědi a to, co bylo o něm v Písmu psáno. Jsou to stovky věcí a mezi nimi i uzdravení slepých. Když se Židé dívali na Ježíše, mělo jim začít docházet, že vidí, jak se jim před očima naplňuje Písmo. Např. když se nasytili v pustině zázračně rozmnoženým chlebem a rybami, to jim připomnělo, jak před staletími jejich předky Hospodin zázračně nasytil na poušti chlebem z nebe (manou). Proto v něj tehdy mnoho lidí uvěřilo, že je Mesiáš. Ne každý zázrak je mohl přesvědčit. Ale ty zázraky, které znali z Božího jednání zaznamenaného v Písmech, k nim promlouvaly.

Satan tomu člověku ublížil – narodil se slepý. Ale Bůh tento satanův útok úplně obrátil, jak je jeho dobrým zvykem – a uzdravením slepého od narození ukázal lidem Ježíše jako toho zaslíbeného Božího pomazaného ( = Krista, Mesiáše). Kdo měl “oči k vidění a uši k slyšení”, mohl to poznat.

ODPOVĚĎ:

Sobota je něco fascinujícího.

Všechny svátky jsou předobrazem určitých skutečností a každý z nich došel nebo dojde svého úplného naplnění. A sobota je úžasná. Když Bůh stvořil svět, sedmý den přikázal jako den odpočinku – den, kdy má člověk ustat s veškerou prací, být jen v Boží blízkosti, užívat si jeho pokoj, jeho lásku, jeho náruč, jeho moudrost, sytit se jeho slovem.

Oddělit ( = posvětit) jeden den v týdnu jen pro Boha, odpočívat o práce, od starostí… Je to nejdůležitější svátek mezi všemi. Říká nám o tom, že Bůh měl pro člověka pokoj (mír, odpočinek) připravený od samého počátku, od jeho stvoření.

A naplnění tohoto svátku se již stalo – v Kristu. Totiž největší odpočinutí je v tom, že už se nemusíme o nic snažit, že všechno je dokonáno. A to se stalo, když Ježíš přibil na kříž všechny naše nemoci a viny, a vzkřísil nás do své spravedlnosti. Tím jsme vešli do jeho odpočinutí, tím jsme vešli do věčné soboty. Prožíváme pokoj, na který Židi dosavadní slavení soboty připravovalo.

Pro Židy Ježíšovy doby byla sobota přikázaný svátek, který se nesměl porušovat, protože to bylo přestoupení Božího zákona a příkazu. Problém je, že Bůh nedefinoval detailně, co všechno myslí tím: “Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci ty ani tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá otrokyně, tvé zvíře ani tvůj příchozí, který je ve tvých branách, protože šest dní Hospodin dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmý den odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil ho.” (Exodus 20:9-11) A tak si to Židi museli postupně definovat sami. Jak dlouhá pěší cesta už je “práce” a kolik se smí ujít? Jaké obstarávání zvířat je povoleno? Jaká činnost v domácnosti ještě není práce – smí se vařit, nebo si máme navařit den předem? Atd.

Tím, že Ježíš uzdravoval v sobotu, Židům ukazoval pravé Otcovo srdce, které není v matematickém definování příkazu, ale které je v prokazování milosrdenství a lásky. Být s Bohem, což je náplň soboty – je také být jako On, proměňovat se jím, a to znamená být v lásce. Když tedy vidím, jak někdo trpí např. nemocí, Boží láska se demonstruje tím, že toho člověka osvobodí. Vždyť sobota byla stvořena pro člověka, ne člověk pro sobotu! (Marek 2:27) Není to přestoupení příkazu “odpočívej”, je to naplnění příkazu “buďte svatí, jako já jsem svatý” a příkazu “miluj svého Boha celým svým srdcem, celou svou myslí a ze vší své síly” a “miluj bližního jako sám sebe”. (Leviticus 11:45, 1. Petrův 1:16, Deuteronomium 6:5, Matouš 22:37) K tomu je sobota – abychom v Boží blízkosti vdechovali svého Boha, poznávali ho, stávali se tím, k čemu nás povolal, byli jako on. Pak můžeme položit ruce na nemocného, říct “odpouštějí se ti hříchy, uzdrav se”! (Marek 2. kapitola).