Kniha Genesis nám v mnohém dává poznávat, jaký je Bůh a jak jedná. Na počátku záměrně rozdělil spoustu věcí, a označil to za „dobré“. Jak by rozdělení mohlo být dobré? Rozdělení má spíš negativní konotace, jako něco nežádoucího, nechtěného. Plnost, celost, jednota – to zní daleko líp. Přesto na mnoha místech Bible Bůh rozlišuje mezi věcmi, zatímco satan rozdíl zamlžuje nebo dokonce stírá.
Zde je několik důvodů, proč je rozdělování a rozlišování tak důležité.
Bůh oddělil…
V příběhu zaznamenaném v Genesis se obrat „Bůh oddělil“ objevuje stále znova. Kořenem tohoto slova v hebrejštině je בָּדַל a sloveso lehavdil (להבדיל) znamená rozebrat, rozpojit, rozdělit, oddělit, rozlišit něco, co bylo původně smícháno.
Bůh oddělil světlo od tmy. (v. 4)
Bůh oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. (v. 7)
Bůh oddělil den od noci. (v. 14 a 18)
Když se podíváme, jak Bůh stvořil různá zvířata a zaplnil zem rozmanitou vegetací, zachytíme ve stvoření těch rozdílných forem a druhů náznak Božího plánu. S tou různorodostí jde ruku v ruce krása. Známe tu nádheru zahrad s všelijakými stromy, keři, květinami, palouky a zátišími – každý jiný a jak úžasně to vypadá dohromady!
V rozmanitosti a různorodosti je nádhera. Rozdělení tedy přináší krásu jednoty v odlišnosti.
Různá roční období, různé části dne, různé počasí, to všechno krásně a hluboce obohacuje naše prožívání života. Příroda a různé formy života v ní nechávají v úžasu věřící i nevěřící. Příroda je divoká a rozmanitá, přesto kompaktní a jednotná. Jaké by to bylo, kdybychom měli jen jedno roční období? Jen jeden druh zvířete? Jeden druh stromu, keře, květiny?
Podobný princip vidíme v tom, jak Pavel popisuje různé dary, které každý máme v Mesiášově těle (1 Kor 12). Jak řekl Pavel, tělo by bylo na nic, kdyby všichni byli oko nebo ruka. Naše rozdílnost je důvod k radosti a chvále, ne k opovrhování či vymazávání!
Potom učinil člověka a z něho pak oddělil ženu. Muže a ženu je stvořil.
V 2. kapitole Genesis Bůh odděluje jedno od druhého. Logicky můžeme odvodit, že původně člověk zahrnoval prvky muže i ženy, ale Bůh je oddělil, aby se mohli jeden k druhému vztahovat. Světský humanismus se snažil vyřešit misogynní postoje natlačením všech do jedné formičky, vybízel ženy, aby se chovaly jako muži místo toho, aby všichni docenili ženství jako odlišné a stejně hodnotné. A dnes jsou hranice rozdílnosti rozmazány víc, než bychom si kdy pomysleli, v přímém rozporu s Bohem stvořeným pořádkem. Vůbec není snadné naučit se ocenit a spokojit s tím, kým jsme a jak nás Bůh stvořil, ve světě, kde převládá pokušení být někým jiným.
Jenže naše rozdílnost ukazuje Boží slávu, zvláště když se v harmonii doplňujeme. V souladu s Pavlovým učením potřebujeme každý přijmout ten jedinečný přínos, který máme pro svět. Nikdo není jako ty a jsi hluboce milovaný/milovaná právě takový/á, jaký/á jsi.
Odolávat tlaku nepřítele, abychom se přizpůsobili světu, je celoživotní zápas, ale stojí za to.
Další rozdělení, které na počátku Bůh učinil, je rozdíl mezi všedním a svatým.
Sobota je zasvěcená Bohu, oddělená pro něj, požehnaná a posvěcená. Na ostatních dnech v týdnu není nic špatného, ale tenhle je zvláštní. Sobota je den, kdy si máme bez práce a bez starostí užívat, že jsme, rozvíjet a prohlubovat vzájemné vztahy, vztah ke stvoření a vztah ke Stvořiteli. Podobně jako mají někteří manželé den vyhrazený, aby byli spolu, a tím pečovali o svůj vztah, tak Bůh stvořil tenhle den, abychom pečovali o svůj vztah s ním. Bez toho, aby byl takový den vyhrazený, by se snadno mohlo stát, že život nás převálcuje a ty nejdůležitější věci nám pošle na vedlejší kolej.
Šabat je dárek od Boha, stvořený pro lidi v proudu ostatního stvoření popsaného v Genesis, a to jako poslední z nich – završení celého stvořitelského díla. Rozdíl mezi všedním a svatým není to samé jako rozdíl mezi dobrým a zlým. Ovšem to rozlišování, jako když posvětil sabat, požehnal ho a oddělil od ostatních dnů, je významný princip, který Bůh ukazuje v celém svém slovu.
Později v Exodu Bůh mnohokrát rozlišuje mezi Izraelem a národy, když ho označuje za svatý, vyvolený lid.
Izraelci byli Bohem vyvolení, aby jednali odlišně, jedli odlišně, hospodařili odlišně, oblékali se odlišně… Byli vyčlenění, oddělení. Měli na Zemi ukazovat na Boží cesty a jeho velikost a dobrotu, i když se to nakonec většinou dělo tím, že Bůh prokazoval svoji věrnost a spravedlnost v opakovaných situacích jejich nevěrnosti. Knězové Boha měli vyučovat rozdíl mezi svatým a nesvatým:
Můj lid budou vyučovat rozdílu mezi svatým a obyčejným a budou jim oznamovat rozdíl mezi nečistým a čistým. (Ezechiel 44:23)
Bůh Izrael vyčlenil a odlišil, abychom na něm mohli poznávat Boží způsoby – ne proto že by Izrael byl lepší, ale kvůli Božímu plánu záchrany pro celý svět. Někteří lidé odmítají toto rozlišování a citují z Galatským 3:28, že už není žádný rozdíl mezi židem a pohanem, ale zapomínají, že v tomto smyslu není ani rozdíl mezi mužem a ženou. Kontext tohoto výroku ale je zcela specifický: Před Bohem jsme si v Mesiáši všichni rovní. Všichni jsme stejně zhřešili, stejně jsme potřebovali zachránit, stejně jsme vykoupení a očištění Ješuovou krví a stejně jsme dědici věčného života. Nikdo není víc ani míň. Všichni máme celou Boží lásku a stejně otevřenou cestu do jeho blízkosti.
Ale stejně jako Bůh nadále rozeznává naše pohlaví, které nám dal, rozeznává i židy a pohany, přestože v Kristu jsme jedno. Tím, že jsme se stali jedno, se nevytratilo to, kým jsme.
Uctívejte Stvořitele, ne stvoření!
V současné době je na vzestupu panteismus, mylné přesvědčení, že všechno v přírodě je jedno, že to všechno je bůh, že každý z nás je bůh. Smazává se rozdíl mezi lidmi a Bohem. Byli jsme stvoření do vztahu s naším Stvořitelem, k chvále jeho slávy, a abychom zakoušeli jeho lásku k nám. Ale po celé Evropě i jinde vidíme příklon k pohanství, a pohanství v podstatě uctívá stvoření namísto Stvořitele.
Vyměnili Boží pravdu za lež, kořili se a sloužili stvoření více než Stvořiteli, jenž je požehnaný na věky. (Římanům 1:28)
Ponížením Boha na úroveň jeho výtvoru tahle filosofie obírá Boha o jeho svrchovanost. Když odmítá uznat Boha za stvořitele, popírá jeho právo nad námi vládnout a panovat. Ale popíráním se pravda nezmění. Bůh je Král, Bůh je Pán celého stvoření, a bude živé i mrtvé soudit podle svých měřítek, ne podle našich. Já rozhodně bůh nejsem a bylo by to opravdu smutné, přímo tragické, kdyby on byl mnou. Je to milost, že poslední slovo má on a ne my. Je dokonale dobrý a dokonale moudrý a soudit bude spravedlivě. My si bláhově myslíme, že si pro sebe můžeme vymyslet pravidla a podle nich to bude – třeba reinkarnace nebo ospravedlnění dobrými skutky. Ale my nejsme Bůh. A on není a nebude jako my.
V Genesis 12 odvádí Bůh Abrahama pryč z pohanství, pryč z polyteismu, kde uctívanými bohy byly prvky stvoření – slunce, měsíc, zvířata a hvězdy. V takovém přístupu si může každý myslet to své, věřit, čemu chce, vytvořit si vlastní morálku… ale ve skutečnosti je jediná morálka. Je jen jediný metr. A ten je v rukou Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který uvedl na svět Mesiáše, aby každý, kdo v něho uvěří nezemřel, ale žil. Dnes si někteří lidé myslí, že utváří svůj osud, že jsou zodpovědní jen sami sobě. Je to jako v době soudců v Bibli, kde si každý dělal, co bylo správné v jeho očích. Když jdou lidé po téhle cestě, zavrhují lásku, kterou pro ně Bůh má, a zcela se míjejí se smyslem svého života.
Bábel a hraniční kameny
Jinou vzpouru proti rozlišení a oddělení můžeme vidět v Tóře v posunování hraničních kamenů:
Neposunuj dávné mezníky a nevstupuj na pole sirotků (Přísloví 23:10)
Tohle přísloví opakuje přikázání z Deuteronomia 19:14 a 27:17. Překračování hranic bez svolení, nebo ještě hůř, posunování hraničních kamenů je v Božím slově zakázáno. Hranice chrání majetek a oddělují dědictví jedné rodiny od druhého. Dnes si spousta lidí myslí, že tolerováním otevřených hranic prospívají slabým a zranitelným. Proč by se bohaté země nepodělily o své bohatství? Jenomže tím, že posuneme hraniční kameny nebo se jich zbavíme ve výsledku nepřináší to, v co lidé doufali. Jak by si například chudé nebo malé národy udržely svou autonomii a odolaly kolonizaci?
Hranice jsou nezbytné pro identitu, pro soudržnost a pro štědrost. Kdyby veškerý majetek byl společný, nikdo by neměl nic, co by mohl darovat – druzí by měli totéž. Nemusíme nad tím dlouze přemýšlet, aby nám došlo, že to není zlatá cesta do ráje. K chudobě je potřeba přistupovat s empatií a štědrostí, jako to vidíme v knize Skutků, v 2. a 4. kapitole, kde se potřebným dostalo pomoci, protože se lidé dobrovolně rozhodli dát. Bůh v Bibli jasně opakovaně vyjadřuje své očekávání, že se budeme starat o potřebné. V tom je pravá zbožnost. Ale stále to zůstává na srdci a svědomí každého jednotlivce a každého národa. Svobodně. V opačném případě si bude někdo brát to, co mu nebylo dobrovolně dáno, a to je krádež. Hranice jsou prevencí porušování pravidel. Branku před domem nemusíme zamykat, a přesto pouhá její přítomnost říká, že kolemjdoucí nemůže jen tak vejít dovnitř a dělat si tam, co chce, bez svolení.
Různé země mají různé zvyky a stírání rozdílů končí zlikvidováním těchto rozdílů, jako se to stalo v Genesis 11. Bůh nahlíží na národy jako na jedinečné, každý se zvláštním povoláním a určením a charakteristikami. Tyto rozdíly jsou nádherné, stejně jako rozmanitost celého stvoření.
Posouvání hranic vede k rozpínání říší
Jedna z věcí, kterou nás naučily dějiny (včetně dějin misií), je, že vnutit jednu kulturu té druhé, je znásilnění. Jednota je jedna věc, uniformita druhá. Musíme respektovat a dodržovat právo každého národa být odlišný, být tím, kým jsou, žít podle svých tradic.
Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, je pánem nebe i země a nebydlí ve svatyních zhotovených rukou ani si nedává sloužit lidskýma rukama, jako by něco potřeboval. On dává všem život, dech i všechno. Učinil z jedné krve všechno lidstvo, aby přebývalo na celém povrchu země. Ustanovil jim nařízená období a hranice jejich přebývání, aby hledali Boha, zda by se jej snad mohli dotknout a nalézt ho, a přece není od nikoho z nás daleko. (Skutky 17:24-27)
Existence různých národů a zemí, kmenů a jazyků byla Božím záměrem a vůlí. Chtěl, aby země byla plodná a plná (Genesis 1:28). Opakem respektování hraničních kamenů je válka, dobývání, panování, a výsledkem je globalismus babylónského střihu. Lidská touha smazat rozdíly a odlišnosti a vybudovat říši ze všech národů ústí do jedné velké obludnosti. Obludy. Šelmy, chcete-li. K tomu vytrvale míříme, jak říká i Boží slovo, ale tohle nucené sloučení národů je falešnou napodobeninou skutečného Božího plánu, který se uskuteční na konci času.
Teprve, když přijmeme, že jsme rozdílní, se můžeme rozhodnout, že se sjednotíme
Na počátku Bůh rozděloval, ale na konci spojuje. Konečným důsledkem lásky je jednota. Dobrovolné rozhodnutí lidí poddat se jeden druhému a spojit se pod jednu hlavu. Tím se nesmažou rozdíly, ale spojením vznikne jedinečná krása a velkolepost, jakou má kytice z různých květin, orchestr z různých nástrojů, tělo z různých orgánů.
Abychom mohli mít s druhými dobré vztahy, abychom si skutečně mohli být blízcí a sjednotit se, potřebujeme zdravé hranice. Každý z nás se musí naučit přebírat skutečnou odpovědnost za vlastní život a současně respektovat volby ostatních. V opačném případě by vztahy začaly být násilné či zneužívající.
A to nejlepší na závěr: Oddělenost vytváří podmínky pro lásku.
Při stvoření Bůh oddělil muže a ženu, ale pak se stali „jedním tělem“, sjednoceni skrze dobrovolnou lásku a spojení, vlastní volbou. Pokud se autonomně a svobodně rozhodneme někoho milovat, pak je to skutečná láska. Pokud svobodu nemáme a nemáme rozlišení, nelze milovat. Aby mohla láska existovat, musíme být svobodní: bez nucení, bez nátlaku, bez řízení.
Velikost svobody a úcty, kterou nám Bůh dává, můžeme vidět na tom, jak hned po dokončení stvoření předal vládu nad svým dílem Adamovi. Bůh měl vládu nad vším, co udělal, a i když věděl, co se stane, předal ji Adamovi. Bohu záleží na naší autonomii a svéprávnosti až do této míry! Protože chce, abychom ho autonomně a svobodně milovali. Abychom si ho vybrali ne proto, že musíme, ale proto, že chceme. A protože on je svébytné a oddělené bytí, můžeme zase my zakoušet tu jeho lásku, kterou nás svobodně zahrnuje. A tak ho poznáváme, ochutnáváme, jak je dobrý a jak vroucně nás miluje, a pak můžeme opětovat jeho city a zahořet láskou k němu. To by nebylo možné, pokud by byl jen neosobní silou nebo přírodním živlem.
Konec veškerého rozdělení
Ježíš se modlil, abychom s ním byli jedno, jako on a Otec jsou jedno. Modlitba byla vyslyšená, když jsme se narodili z vody a z Ducha jako jeho děti, srostlí s ním v lásce. Ale přichází den, kdy bude mít Beránek svatbu, kdy se ženich ožení se svou nevěstou, ustavenou z mužů a žen, židů i pohanů, otroků i svobodných. Jako světové elity usilují o znovuvybudování Babylonu smazáním Božích hranic, Boží cesta pro nás je dobrovolné spojení do jednoty s ostatními s vědomím své odlišnosti, s velkorysostí, nikoli nutkavou potřebou. Stejně jako se v manželství dva svobodní lidé rozhodují poddat jeden druhému v lásce, tak se my spojujeme k chvále Boha s ostatními věřícími.
Píseň stupňů, Davidova. Hle, jak je dobré a příjemné, když bratři přebývají pospolu. Jako vonný olej na hlavě, stékající na vous, na vous Áronův, stékající na otvor jeho roucha, jako chermónská rosa, jež padá na sijónské hory. Tam totiž Hospodin přikázal své požehnání, život až navěky. (Žalm 133)
A nakonec přijde ještě jedno velké rozdělení, kterým se všechno dělení ukončí: Bůh oddělí ovce od koz, zrno od plev, a potom i ty, jejichž jméno je zapsané v knize života, od těch, jejichž ne. Jedni s ním vstoupí do tisíciletého království, druzí, kteří odmítli Mesiáše a Boží dar odpuštění, budou nakonec uvrženi do ohnivého jezera.
A pak, až bude vykonán definitivní soud i nad satanem, nad smrtí a záhrobím, až bude ohněm spálena Země a Bůh vytvoří novou zemi a nové nebe, bude Boží stánek přebývat s lidmi, sám Bůh bude přímo s námi. Lidé zesnulí v naději na Mesiáše před jeho příchodem, nová stvoření v Kristu i lidé, kteří byli věrní v době soužení a po konci milénia. Zachovaná rozmanitost, dokonalá jednota.
zdroj: oneforisrael.org; upraveno