Začneme kousek před Jákobem. V Genesis 11:1-9. Je po potopě, lidé jsou pohromadě, rokují spolu a usnesou se: Pojďme si udělat jméno! Nacházejí se na pláni, potopu mají v živé paměti, možná logicky myslí na to, že kdyby začalo pršet a přišla velká voda, na pláni by je snadno zatopila. Takže se rozhodnou stavět do výšky, z kvalitního materiálu a spárovat asfaltem.
Postavili město a věž. Město k tomu, aby v něm žili, ale věž k tomu, aby „si udělali jméno“. A to všechno proto, aby nebyli „rozprášeni po celé zemi“. Zjevně se tu tedy staví přímo proti Božímu příkazu, aby se rozplodili a naplnili zemi.
Věž nebyla určena k obývání, nebyl to mrakodrap. Byl to zikkurat, věž, které se pak v Mezopotámii a Elamu stavěly na různých místech. Vypadají jako obří schodiště až do oblak. Ovšem nestavěly se proto, aby lidé po nich šplhali do nebe. Jejich úkolem bylo přivést bohy z nebe na zem. A skutečně ve verši 5 čteme: Hospodin sestoupil, aby viděl… Takže to fungovalo, dostali, co chtěli – Bůh sestoupil, všechno šlo podle jejich plánu. Jenomže Bohu se nelíbilo, co viděl. Chtěli na něj udělat dojem, ale po svém. A důsledkem nakonec přece jen bylo „rozptýlení po celém povrchu země“ (verš osm).
Bůh to místo nazval Babel (Bavel).
Pokročíme kousek dál v čase. Bůh si vybral Abrahama, z jeho synů si vybral Izáka a z jeho synů si vybral Jákoba. V Gn 28:10-16 čteme, jak Jákob dorazil „na jedno místo“. Hebrejsky místo je „makom“ a podle židovských rabínů je „makom“ jedno z označení pro Hospodina (jako ha-Šem, tak i ha-Makom). Když v Tóře narazíte na „makom“, víte, že ve hře je živý Bůh. Když tedy Jákob dorazil na „jedno místo“, setkal se s Bohem. Zatím to ale nevěděl. Narozdíl od lidí v Babylóně nezačal nic stavět, ale ulehl a měl sen. Viděl schodiště (žebřík) do nebe a nad ním Boha, jak k němu promlouvá. Slyšel stejné zaslíbení, jako jeho děda Abraham – v tvém potomku budou požehnány všechny národy.
Když se vzbudil, označil to místo za Boží příbytek a bránu nebe.
A teď ta vtipná část. V akkádštině (předchůdce hebrejštiny) se brána nebes řekne babel (bavel). Jákob prohlašuje – tohle je bet-el a babel! (v. 17)
Takže jsme tu měli lidi, kteří postavili žebřík do nebe a řekli: Brána nebes bude zde! Tady spolu zůstaneme, tady budeme uctívat a sem přinutíme sestoupit bohy, aby nás potvrdili. Ale Bůh říká ne, ne, ne. Brána nebe je tady, v Izraeli, kde leží Jákob. Jákobovi ukazuje: Tohle je ten žebřík, tohle je skutečná brána nebe, tohle je ten správný zikkurat. Oni tamten zikkurat postavili, aby si udělali svoje jméno. Ale na vrcholu tohoto schodiště Bůh vyhlašuje svoje jméno. Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův.
Takže tady máme Místo (makom) a jméno Boží.
A teď pojďme do Jana 1:49-51
„Natanael mu odpověděl: „Rabbi, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ Ježíš mu odpověděl: „Věříš proto, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkovníkem‘? Uvidíš větší věci než toto.“ A řekl mu: „Amen, amen, pravím vám, od nynějška uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
A tak nakonec vidíme, že brána nebes, schodiště do nebe, místo, kudy přichází Bůh a kde se lidé setkávají s živým Bohem, spojení nebe se zemí, není místo. Není to někde. Je to někdo. To místo, ha Makom, Bůh, to je Bůh sám a Ješua, který tady před Natanaelem sám sebe vyhlašuje za ten žebřík. Ješua je to místo, Ješua je ha Makom, Bůh, Ješua je brána nebe a jediná cesta.
Z přednášky Dr. Golana Broshi