V Lukášovu evangeliu najdeme vyjmenovaná znamení, podle kterých bylo možné rozeznat Bohem pomazaného zachránce Izraele: slepí opět vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium (Lk 7:22).
Z Matoušova a Markova záznamu víme o malomocném muži v pokročilé stádiu nemoci, který přišel k Ješuovi, klaněl se mu a říkal: „Pane, chceš-li, máš moc mě očistit.“ Ješua vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď očištěn.“ A v ten okamžik byl ten muž očištěn od malomocenství. (Mt 8:2-3, Mk 1:40-41)
V Hospodinově zákoně bylo jasně a detailně přikázáno, jak má kněz potvrdit malomocenství, prohlásit nemocného za nečistého (takže se už nemohl přiblížit Bohu), jak musí být nemocný vykázán z pospolitosti, jak má být „upraven“ jeho oděv a vzhled a že musí volat „nečistý, nečistý“. Stejně tak bylo detailně přikázáno, co se musí vykonat v případě, že bude malomocný uzdraven – jak ho má kněz zkontrolovat, jakou oběť má uzdravený přinést a jak má být rituálně očištěn. (Lv 13 a 14)
Co je na tom fascinující?
Víme o Miriam, Mojžíšově sestře, a o Námanovi, aramejském generálovi, kteří měli malomocenství a uzdravili se. Ovšem od ustanovení Mojžíšovy smlouvy až do Ježíšových dob NEBYL UZDRAVEN ani jediný židovský malomocný. V židovských historických záznamech není ani jeden, který by referoval o uzdravení malomocného od ustanovení smlouvy. Všechny ty Boží příkazy, co a jak udělat, když se to stane, zůstaly teoretické. A proto uzdravení malomocného Žida bylo tak výjimečné, že by to byl zázrak mesiánských rozměrů. Mohl by ho udělat jen Boží Mesiáš.
V tom kraťoučkém příběhu o očištění malomocného je tedy tak obrovské svědectví!
Těžce nemocný, umírající člověk, léta osamělý a vykázaný ze společnosti, poznal v Ježíši Mesiáše, a tak si dovolil (proti Božímu zákonu!) se k němu přiblížit a ještě mu dosvědčit „ty máš moc“. Ty máš tu mimořádnou moc, která stačí i na tento nevídaný zázrak. Máš tu moc, kterou má jen Boží pomazaný, protože jím jsi! Tento nemocný člověk Ježíši vyznává, kým je, dřív než to udělal Šimon Petr (Mt 16:16).
Ovšem tím kroky víry nekončí.
Vzhledem k tomu, jak Leviticus 14 určuje podrobný postup prozkoumání člověka, který oznámil, že byl uzdraven z malomocenství, Ježíš dává své mesiánství k detailnímu přezkoumání kněžím.
Kněz má zkontrolovat, že malomocenství není vidět, následně má pečlivé zkoumat pravost té události. Uzdravený se musí všude oholit a týden nechat sledovat. Kněz má dohledat v záznamech, jestli ten člověk byl skutečně malomocný. A má sledovat, jestli se na těle ani za týden neobjeví žádná známka nemoci. Pokud je vše potvrzeno, má přijmout a v chrámu obětovat pro uzdraveného rozsáhlou oběť.
A teď, po mnoha staletích od ustavení tohoto zákona, skutečně přichází do chrámu ke kněžím člověk, který projde touto jejich mikroskopickou prověrkou a který pak jejich prostřednictvím přinese tu specifickou oběť. Není naprosto možné, aby si neuvědomili, že se před jejich očima stal zázrak grandiózních rozměrů, který jako neonová šipka jasně ukazuje k nebi. Jak se postavili k tomu svědectví?
„Nevěříte-li, že já jsem v Otci a Otec ve mně, věřte aspoň pro ty skutky.“ (J 14:11)