“Had byl nejchytřejší ze vší polní zvěře, kterou JHVH Bůh učinil. Řekl ženě: Opravdu Bůh řekl: Nejezte ze žádného stromu v zahradě? Žena hadovi odpověděla: Z ovoce stromů v zahradě můžeme jíst. Ale o ovoci stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z něho, ani se ho nedotýkejte, jinak zemřete. Had ženě řekl: Jistě nezemřete, neboť Bůh ví, že v den, kdy z něho budete jíst, se vaše oči otevřou a budete jako Bůh, budete znát dobré a zlé.” (Genesis 3:1-5)
V celém příběhu ze zahrady Eden autor soustavně označuje Boha jeho osobním zjeveným smluvním jménem JHVH Elohim. Jen v 2. kapitole od 4. do 23. verše je svým osobním jménem pojmenován dvacetkrát. Hospodin Bůh, Věcné Jsem Bůh.
Pouze na jediném místě tohoto příběhu se o něm takto osobně nemluví. Pouze na jediném místě je označen tím neurčitým všeobecným výrazem elohim, který značí (jakékoli) božstvo. A kde?
V rozhovoru hada se ženou.
Had: „Opravdu Bůh řekl: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“
Žena: “(…) O ovoci stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z něho, ani se ho nedotýkejte, jinak zemřete.”
Had ženě řekl: “Jistě nezemřete, neboť Bůh ví, že v den, kdy z něho budete jíst, se vaše oči otevřou a budete jako Bůh – budete znát dobré a zlé.” (Genesis 3:3-5)
Kdybychom chtěli v češtině tuto změnu v pojmenování vystihnout, nejenže nám zmizelo to důvěrné “Hospodin Bůh”, “JHVH Elohim”, ale mohli bychom dokonce napsat bůh s malým b.
Asi nás tolik nepřekvapí, že právě had mluví o Bohu jako o cizím, neurčitém, vzdáleném, indiferentním božstvu. Ale že i žena, v okamžiku, kdy se zaplétá se satanem, v ohni pokušení, ve chvíli, kdy naslouchá hlasu cizince, jako by zapomněla, kdo je její stvořitel a dárce života, se kterým se denně osobně setkávala v ranním vánku. Důvěrné osobní jméno mizí, najednou je pro ni jen elohim.
Neděje se něco podobného nám, když jsme v pokušení nebo když nás naše vlastní tělo svádí? Najednou jako bychom zapomněli na svůj důvěrný osobní vztah s Ježíšem. Můžeme dokonce začít hodnotit své činy ve jménu nějaké vzdálenější, obecnější, odosobněné spirituality. Boha, který je tak veliký, vzdálený a jistě i mocný, že už pro nás ztrácí tvář a konkrétnost. Nad tyhle drobnosti, co řešíme my, je povznesený.
Přátelé, když nás pohlcuje, strhává a svádí pokušení, když nás upoutává hlas cizince, vzpomeňme si na tu úžasnou skutečnost, že si tykáme se Stvořitelem vesmíru, že i nám daroval své smluvní jméno, osobní a důvěrné, kterým se na něj můžeme obracet kdykoli, i když si připadáme mizerně. Jméno, ve kterém chtěl, abychom poznali, kým pro nás je a kým jsme my pro něj: Otec. Táta. Tatínek. Nejlepší otec na světě.
„Hospodinovo jméno je pevnou věží, spravedlivý do ní poběží a bude v bezpečí.“ (Přísloví 18:10) Náš Táta Bůh pro nás má otevřenou náruč, do které můžeme běžet kdykoli a hned.