Říká se, že když jsme spravedliví Bohem, nebudeme už hřešit. Když potom lidé přece jen hřeší, začínají pochybovat, jestli jsou stále ještě spravedliví před Bohem. Možná tentokrát ještě ano, ale příště…?
Ovšem tato naše spravedlnost, kterou jsme dostali, znamená, něco jiného.
Když jsem spravedlivý, znamená to, že Bůh už na mě nikdy nebude pohlížet jako na hříšného. Bůh mě už nikdy nebude soudit kvůli hříchu. Bude mě posuzovat kvůli svému Synu, skrze svého Syna. Už na mně vždycky uvidí jen to, co jeho syn dokázal, co získal a vydobyl.
Když se pokořím a uvěřím „bláznovské zvěsti“, obrátí to mé srdce, naplní mě to vděčností, pokorou, rozpustí mě to. Vede mě to k tomu, že mu chci být nablízku. Abych chodil ve světle jako on je ve světle! A kdybych hřešil, pak už ne úmyslně, ne promyšleně. Vždyť moje srdce se změnilo, můj život se změnil. Když chápu, co Bůh udělal, co dokázal, a jakého mě před sebou postavil, jaký teď před ním jsem, jak mě teď vidí, to mě proměňuje! Z toho přichází milost. Když chápu, že mě Bůh vidí už jen skrze to, co dokázal Kristus, to mě proměňuje!
V Kristu jsem nenašel cestu, jak hřešit a vyváznout z toho. Našel jsem v něm cestu, jak být svobodný.
Ty, které předem poznal, také předem připravil, aby se podobali jeho Synu. Takže on pak je prvorozený mezi mnoha bratry. A ty, které předurčil, také povolal, ospravedlnil je a oslavil je. Co k tomu dodat? Když je Bůh s námi, kdo je proti nám? (srv. Řím 8:28)